Stará radnice v Liberci stála na dnešním Benešově náměstí před současnou radnicí. Rozhodnutí postavit radnici padlo v roce 1599, kdy město patřilo šlechtickému rodu Redernů. Nová budova byla tehdy po kostele sv. Antonína druhou kamennou budovou ve městě. Dvě třetiny nákladů pokryly příjmy z várečného práva, zbytek prostředků pocházel z půjčky poskytnuté Kateřinou z Redernů.

Na výstavbu nové radnice založila Liberecká spořitelna v roce 1879 speciální konto a vzápětí na něj sama přispěla částkou 30 000 zlatých. Dalších 100 000 zlatých odkázal na tento účel průmyslník Franz Liebig. Byl ustaven stavební výbor, který doporučil městskému zastupitelstvu vyhlášení soutěže o architekta pro novou radnici. Vyhrál ji vídeňský architekt Franz Neumann. Základní kámen nové stavby byl položen 30. září 1888 a 22. září 1891 byla na vrcholu hlavní věže vztyčena socha z měděného plechu představující Rolanda – legendárního obhájce městských prav. Radnice byla otevřena 30. září 1893.

Objekt má čtvercový půdorys se dvorem přístupným z obou bočních stran. Nad jižním průčelím budovy se vstupem se zvedají tři věže. Nejvyšší z nich, prostřední, je 65 m vysoká.

Nad vstupním portálem je reliéf od Theodora Friedla znázorňující založení staré i nové radnice. Nad reliéfem je balkon s balustrádou, ze kterého promlouvaly mnohé významné osobnosti, např. císař František Josef I., prezidenti Edvard Beneš nebo Václav Havel. Nad ním stojí dva heroldové, kteří drží městský znak, výše pak jsou hodiny, jejichž spodní nároží zdobí motivy Slunce a Měsíce. Nad hodinami jsou dvoupatrové ochozy se štíhlými věžičkami v nárožích završené helmicí se špicí, na níž je umístěn 2,1 metru vysoký a 190 kg vážící rytíř s praporem. Vyhlídka na věži je přístupná v letních měsících.

Napravo od hlavního vstupu je na přední straně budovy bronzový památník ve tvaru stylizovaného tankového pásu s datem 21. srpna 1968 a s devíti jmény a jejich zrcadlovým odrazem. Je věnován památce devíti obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Západní a východní průčelí jsou stejná. Pravý portál vede do sklepů, v nichž se nalézá galerie a Radniční sklípek, před nímž je na schodech umístěno víko obrovského dubového sudu. Dnes se v této historické restauraci konají výstavy, koncerty a prezentace.

Říká se, že podzemní prostory radnice jsou propojeny tajným tunelem s budovou nedalekého městského divadla.

Zadní, severní průčelí radnice zdůrazňuje trojosý rizalit, završený třemi štíty. V prostředním jsou hodiny, nad nimiž je v nice zavěšen zvon ze staré radnice.

Hlavní portál je od dřevěných dveří oddělen kovanou mříží zdobenou reliéfy hasiče a ponocného – osob symbolicky zodpovědných za bezpečnost města. Interiéry radnice jsou bohatě zdobené, což svědčí o bohatství měšťanů. Často se jedná o dary městských cechů a místních patriotů.

První místností je klenutá síň podepřená masivními sloupy. Nalevo od schodů se nachází replika zvonu z roku 1692 ze staré radnice. V mezaninu jsou tři vitrážová okna, v dalším mezaninu další vitráže. Ve výklencích schodiště jsou umístěny bronzové busty umělců spojených s Libercem.

Ve druhém patře se nachází další vitráž zobrazující památník císaře Josefa II., dar spolku Naturfreunde (Přátelé přírody). Jsou tam i čtyři prosklené vitríny.

Nejkrásnějším sálem radnice je klasicistní Obřadní síň, bohatě zdobená řezbářskými prvky, se stěnami pokrytými dřevěným obložením od vídeňské firmy Carla Rogenhofera. Sál má výjimečné akustické vlastnosti, proto se zde pořádají komorní koncerty a představení. Mosazný lustr vážící 450 kg byl vytvořen v Berlíně. Obrovská okna vyplňuje šest vitráží s alegoriemi vědy, umění, kupeckého stavu, živnosti, obchodu a správy. Nástropní malba symbolicky znázorňuje vítězství pravdy nad temnými silami a je dílem vídeňského malíře Andreasa Grolla. Prezidiální stůl je umístěn v nice, která také plní roli jeviště při slavnostech. Na Obřadní síň navazují dva salonky, rovněž prosvětlené vitrážovými okny.

Mezi reprezentační místnosti můžeme zařadit i pracovnu primátora, salon primátora a magistrátní sál. Původně byly tyto místnosti velmi bohatě vybaveny nábytkem, dnes jsou i nadále působivé, ale z původního mobiliáře se zachovala jen část.

Zpracoval: Andrzej Mateusiak, 2011